Puberťáci mezi námi

Odsekávají, odmlouvají, mluví sprostě, koulejí očima, chvíli se hystericky smějí a pak hodiny mlčí. Jsou dnešní puberťáci stejní, jako jsme byli my?

Občas brbláme, že to s těmi puberťáky není k vydržení – pořád přilepení k počítači, civí doblba, na všechno mají názor, a nejlépe opačný než ten náš. My jsme tedy rozhodně až takoví nebyli. Skutečně?

Zpěvačka Madonna, známá provokatérka, si dnes stěžuje, že s ní dcera v šestnácti, poté co dostala iPhone, přestala mluvit, a jak je strašné, že ji vidí pořád jako holčičku, a přitom je to žena. Přitom ona, která se musela už od dětství kvůli smrti matky stavět na vlastní nohy, taky nebyla žádná pokorná květinka. Hned zkraje dospělosti fotila akty a tancovala v gay barech. Když ještě nedospělé dcery bývalého prezidenta George Bushe mladšího na veřejnosti vesele popíjely bourbon, pěkně to od otce schytaly – otce s vagonem másla na hlavě, který měl sám s alkoholem velké problémy.

Dcera mé kamarádky se prý zase pořád fotí mobilem a v sedmé třídě se maluje. To svět neviděl! Ale viděl, my jsme se zmalovaly už v pětce (a dostaly na zadek, když ze rtěnky světoznámé značky zbylo rozmázlé torzo) a nefotily se jen proto, že nebylo čím. Sebeobdivování jsme doháněly před zrcadlem. V tomhle všem jsme stejní, dokonce stejní jako naše babičky, dědové, prababičky, pradědové i prapraprapředci. Něco ale jiné je. Podle všeho to vypadá, že jsme na ty naše puberťáky pořádně naložili, mnohem víc, než bylo naloženo na nás. Za to, že občas bývají hodně nesnesitelní, tak částečně můžeme i my.

Výkon jako mantra

V čem je dnešní doba tolik jiná? Ve výkonu. Dál, výš, rychleji, pořád být v pohybu kupředu. Takoví jsme my dospělí (anebo se snažíme být) a odráží se to i na našich dětech. Obzvlášť v případě, že vyrůstají jako jedináčci. Oproti době před dvaceti třiceti lety už totiž vůbec není ‚in’ být salámista a flákač se špatnými známkami, ale naopak šprt, který ví, co chce, a jde si za tím hlava nehlava. Děti, kterým nejde učení jednoduše, pak můžou mít našlápnuto ke zhroucení, jenže oni ho mají dokonce i ti, kterým to jde skoro samo! Aneta, dcera mé kamarádky, chodí do sekundy osmiletého gymnázia, od první třídy má samé jedničky. „Upozorňovala jsem ji, že na gymplu to nemusí tak být, ať se připraví, že sem tam bude i nějaká dvojka nebo třeba trojka a horší. Že je to náročnější škola a s horšími známkami počítáme. Jenže ne, má pořád samé jedničky. Učí se jak divá,“ směje se její matka. Ale jen do té doby, než začne vyprávět o tom, že jsou dny, kdy se dcera vzbudí, civí do stropu a bez vysvětlení odmítá jít do školy.

„Mlčí, nekomunikuje, je to šílené.

Většinou z ní až odpoledne vyleze, že se bála třeba matematiky nebo biologie, protože si nebyla jistá, že vše umí na sto procent. Raději nejde do školy, než aby jí hrozila dvojka,“ říká.

Měla jsem možnost se sama Anety zeptat, co jí tak vadí na horších známkách. Její odpověď? „Prostě mi to vadí, nesnesu pocit, že jsem udělala chybu.“ Rodina ji přesvědčuje, že se člověk neučí kvůli známkám, že si má vybrat předměty, které ji baví, a v nich být výborná a v těch ostatních třeba jen ‚dobrá’, ale zatím marně.

Škatulková generace

Navíc dnes žijeme v době, kdy se i zdánlivě nezařaditelné (děti nevyjímaje) snažíme naházet do šanonů a pojmenovat. „Už odmala jsou děti sledovány, zda jsou vývojově dle tabulek, zda vše běží, jak má, jsou již od školkového věku v kroužcích, jezdí na pobyty, od první třídy mají často na krku čip na obědy, musí se hlásit rodičům na každém kroku,“ vypočítává psycholožka Irena Beranová. Nároky na ně jsou obrovské. Jsou nucené daleko dřív dospět, ale – jako by se přirozeně bránily – o to déle se jim nechce z domova.

„Tím, že jsou odmalička pod drobnohledem a vše se obecně více řeší, jsou častějšími klienty psychologů a terapeutů. A nejedná se jen o konzultace, kdy se rodiče snaží vyhledat odbornou radu či pomoc raději včas a v předstihu, nežli by něco zanedbali. Což je naprosto v pořádku,“ míní psycholožka. Jenže… Někdy se to přehání. Psychiatrička Gabriela Šivicová vyprávěla, jak ‚vyběhla’ s rodiči, kteří přišli, aby napsala jejich šestnáctiletému dítěti, které se právě rozešlo s první láskou, antidepresiva. „Naprostá většina lidí byla poprvé zamilovaná a poprvé se rozešla. Vybrečeli jsme se, zanadávali na svět. Rodina nebo kamarádi pomohli. Ale běžet s tím za psychiatrem a chtít léky…“ kroutí hlavou psychiatrička.

Irena Beranová k tomu doplňuje, že dnešní děti jsou velmi vnímavé a často úzkostněji prožívají, co se děje okolo nich. „Jakákoli jinakost či drobná odchylka se méně toleruje, je to dáno i dobou a celkovým systémem fungování. Rodiče i učitelé jsou nuceni vše hned řešit, mnohé potíže i mírného rázu je třeba pojmenovat.

To, co dříve bylo možné zvládnout například v rámci běžné docházky do školy, již dnes není možné,“ říká.

A tak děti, které byly před například dvaceti lety sympatickými mimoni, co nespočítali ani dvě a dvě nebo dokázali napsat ‚rohlýk’, dnes putují do psychologických poraden a získávají diagnózu. Zatímco dřív učitelé přimhouřili oči a z dotyčného se stal skvělý truhlář nebo pěstitel jablek, dnes dostanou ‚cejch’, který jim má pomoct. Někdy i pomůže, někdy zůstane cejchem, ať už je vidět navenek, nebo s ním dotyčný prožije život kdesi uvnitř. Problém nedostatku pozornosti a hyperaktivity se například v USA týká čtyř a půl milionu dětí, ročně vypíšou lékaři dětem osm milionů receptů na antidepresiva. Jejich spotřeba stoupá i u nás.

A teď si namaluju linky!

Děti samozřejmě ovlivňuje i technika. Mobily, tablety, notebooky a věčné připojení. Ale bylo by opět falešné vykřikovat, to my jsme radši venku hráli vybíjenou a plácali sněhuláky. S chytrým mobilem v kapse bychom se chovali nejspíš stejně. Asi bychom stejně jako oni sledovali youtuberky, co na sociálních sítích ukazují, jak si dělají copy a malují oči, a jejich chlapecké protějšky, co vyprávějí, jak pitomí jsou všichni dospělí, a básní o nejlepších počítačových hrách. A daří se jim tak vydělat třeba i čtyři miliony dolarů ročně, jako Newyorčance Jenně Marbles, která natáčí klipy o ledačems a vlastně o ničem, a přesto se na ni dívá čtrnáct a půl milionu lidí. Švéd Felix Arvid Ulf Kjellberg díky svému kanálu PewDiePie vydělá ročně dokonce sedm milionů dolarů, přitom dospělí mnohdy vůbec nechápou, co chtěl svým vysíláním vůbec říct. Když jsem se ptala své dcery, co se jí (proboha!) líbí na jejich české obdobě, slečně s uměleckým jménem Teri Blitzen, která na síti vypráví o svých zážitcích, pocitech i o tom, jak se maluje, řekla mi jen: „Je to docela dobrý, ne?“ „Nejen děti a mladí, ale i dospělí hledají jednoduché návody na život.

Zpohodlněli jsme, než bychom si vzali knížku a naučili se dělat culík podle ní nebo zašli za kamarádkou a něco spolu vymysleli, radši si pustíme youtubera,“ dodává psycholožka Marta Boučková na toto téma.

Změnila se podle ní jen jedna věc.

„Nevím, jestli se posunuly hranice stydlivosti, ta totiž spadá víc do osobnostních charakteristik člověka, ale určitě se změnily společenské hranice – co je společnost ochotná vnímat jako veřejný projekt, umění a kulturu. To, co někteří lidé předvádějí na webu, by v době našeho dětství a mládí bylo už za dobrým vkusem,“ míní Marta Boučková.

Elektronika ve škole i v zelenině

Mění se ale nejen to, co děti sledují, ale i jak často. Chytrý telefon má přitom víc než sedmdesát procent mladých mezi dvanácti a sedmnácti (v roce 2012 to bylo jen 37 procent). Ještě víc mladých – 80 procent – vlastní počítač a přes 20 procent tablet. „Počítače a ostatní techniku potkávají ve svém životě děti odmalička. Nejde jen o mobily a hry na počítači, jak to někteří příliš zjednodušeně vnímají. Elektroniku a techniku mají všude kolem sebe, od vážení jablka v obchodě přes cestování s elektronickou kartou.

Také jsou nucené odmalička pojmout velké množství informací, dovedností, musejí si stále z něčeho vybírat (začíná to příchutí jogurtu a pokračuje školou a tak dále). Jejich život je tedy určitě v něčem fajn, ale současně je i velmi zátěžový,“ míní psycholožka Irena Beranová.

Obchod na druhou

Děti také pohlcuje všudypřítomné zboží, ze kterého jde doslova hlava kolem bez ohledu na věk. V USA spočítali, že děti ročně nakoupí oblečení, hudbu a elektroniku za čtyřicet miliard dolarů a jejich dospělí příbuzní pro ně utratí dalších sedm set miliard.

Obrovské číslo! Jak uvedli tvůrci dokumentu Konzumní děti aneb komercionalizace dětství, rovná se součtu ekonomik sto patnácti nejchudších zemí světa. Když v osmdesátých letech zrušil americký Kongres regulaci ‚dětských’ reklam, začaly obchodníkům žně, rodičům luxování peněženek a dětem tak trochu vymývání mozků. Například k filmu o želvách Ninja se vyrojilo tisíc doprovodných produktů. Režisér George Lucas, který natočil Hvězdné války, zase přiznal, že není režisér, ale spíš výrobce hraček.

Panáčci, světelné meče, čepice, chipsy, cereálie, zvonění do mobilů, to všechno se prodává. Uf. Z puberťáka, který se na jedné straně vymezuje vůči dospělým a na té druhé chce co nejvíc splynout se ‚svým’ davem, se stal obchodníkův ideál. Komu jinému vnutit každou kravinu, kterou potřebujeme prodat, když ne tápajícímu a sama sebe hledajícímu člověku?

Ale víte co, není to tak zlé, jak říkají čísla a studie.

Praxe totiž často bývá o něco ‚lidštější’. Lépe řečeno, je a bude to takové, jaké to svým puberťákům uděláme my. Budou samozřejmě dál frfňat, protáčet oči až k nebi, odmlouvat, nebudou chtít uklízet ani s námi chodit na výlety, jezdit na návštěvy k babičce – stejně jako my. Podstata je v tom, že to musíme zkoušet znovu a znovu. Mluvit s nimi, smát se s nimi, občas zamhouřit oči, chystat jim zábavu, nechat je v klidu, ale ne napospas době. Naši rodiče dělali to samé. Protože příklady táhnou. A dotáhly k dobrému miliardy puberťáků napříč tisíciletími.

Zdroj: dubnová Marianne 2016
Autor: Klára Mandausová

Další novinky ze světa módy





Katalog slev

Katalog slev

Lady karta na Facebooku

Mapa slev v Mobilní bance

App Store - QR code

Mobilní banka pro Váš iPhone.

Google play - QR code

Mobilní banka pro Váš telefon s operačním systémem Android.

Windows Phone - QR code

Mobilní banka pro Váš telefon s operačním systémem Windows Phone 8.