Příliš volná výchova

Klečení na hrachu vystřídal absolutně liberální přístup. Jen možná až příliš rychle.

Když jsme po revoluci v devětaosmdesátém zjistili, že v italských prázdninových letoviscích běhají o půlnoci děti po restauraci a stříkají po sobě kečupem, jejich matky u toho kojí mladší sourozence, popíjejí víno a náruživě se baví se svými manželi, říkali jsme si, no toto! To je výchova!

Pár let se sešlo s pár lety a přišla k nám taky. Takzvaná volná neboli liberální výchova, kdy je dítě parťák, kterému je téměř všechno dovoleno ve jménu rozvoje v sebevědomou a svobodnou bytost. Funguje to báječně. Dokud nepřijde první problém. Protože pak najednou všichni zúčastnění zjistí, že neexistuje páka. Nepůjdu do školy, řekne dítě. Nebo nebudu jíst. Nebo cokoli. A rodiče nemají v ruce nic, co by potomka přesvědčilo, že půjde do školy, bude jíst a bude dělat, co se mu řekne.

Že je to pořád lepší než klečet na hrachu jako v minulých stoletích? To přece taky nebyl žádný med. Rodičům se vykalo, sem tam přiletěla nějaká ta facka, rána rákoskou a další tresty. My jsme se bohužel zhoupli z extrému do extrému. Jenže která cesta je ve výchově vlastně ta zlatá střední?

Jste policajt, nebo učitel?

Kateřina Králová, která vede kurzy pro rodiče na webových stránkách nevychova.cz, popisuje v rámci svého instruktážního videa tři základní typy rodičů. Přitom v každém z nás se nejčastěji tyto typy prolínají.

První typ nazvala policajt. Takoví rodiče pořád něco přikazují a zakazují. Typické jsou pro ně věty to nesmíš, nech to být, nelez tam, o tom spolu nebudeme diskutovat. Na menší děti policajti zkoušejí tytyty a maminka udělá baci baci. Ruku na srdce, kdo z úst někdy něco podobného nevypustil?

Důvěra se v takovém případě buduje silou. Policajtské dítě se naučí poslouchat, ale jakmile máma, táta zmizí z dohledu, dělá si obvykle, co chce.

Druhý typ je podle Králové nejrozšířenější, říká mu učitel. Ten dítěti pořád něco opakuje a opakuje a dítě neposlouchá a neposlouchá a všechno to nefunguje a nefunguje… Čím víc mluví, tím víc se musí ptát, posloucháš ty mě vůbec? A dítě kouká, jak leze moucha po skle a přemýšlí si o svém. Ty jsi snad hluchej nebo co, následuje učitelova reakce na nepřítomný dětský pohled.

„Je to také nenápadně autoritativní, moralistická výchova, do které ale patří i vydírání, podplácení a ponižování,“ vysvětluje Kateřina Králová.

Třetím rodičem je nadšenec, takový ten americký liberál, jak jsem si ho nazvala sama pro sebe. Nechává dítěti volnost, vždyť je to dítě! Potřebuje svobodu!

Když už jí má dítě plné hrsti, ale ostatní ani kousek, táhne řvoucího a vztekajícího se potomka pryč z pískoviště, hřiště, restaurace, nebo kde zrovna vyvádí.

Byla by chyba si myslet, že díky volnosti vyroste z dítěte svobodomyslný a dobromyslný člověk, naopak má našlápnuto k sebestřednému trapiteli, který je navíc velmi nejistý. Nemá totiž hranice. Omezení svého světa, ve kterém by cítil jistotu a bezpečí.

Rodiče mu v dobré víře pěkně naloží na záda, vlastně udělají z dítěte předčasně dospělého se vší odpovědností, co k vzrostlému stavu patří. Podle psycholožky Ireny Beranové to pro něj může být velká zátěž. Dítě zkouší, kam až může zajít, a rodiče se hroutí a pomalu se posouvají do role oběti.

Takže co? Stačí tedy namixovat tyhle tři typy ve správném poměru? Irena Beranová míní, že dítě by v první řadě mělo zůstat dítětem a rodič rodičem, který nastavuje hranice. Protože s rolí dospělého si dítě neumí poradit. Stejně jako rodiče s důsledky jeho chování.

Tatíčku, prosím, mohl byste?

Co vlastně hrozí, pokud se přikloníme k jednomu či druhému výchovnému extrému? A kde se vlastně vzala extrémní volná výchova? Z nebe opravdu nespadla, byla odpovědí na autoritářské cepování dětí v první polovině dvacátého století. „Maminko, děkuji vám, tatíčku, prosím, mohl byste mi…“ Při obědě, který začínal úderem dvanácté, se nejdřív nandavalo otci, dalším dospělým a pak teprve dětem. Ty se rozhodně neodvalily od stolu s tím, že už nemůžou nebo jim nechutná a neodešly, přestože všichni ještě jedli, do svého pokoje. Jednak většinou žádný svůj pokoj neměly, jednak by na pověstném hrachu musely za tohle klečet týden.

Taky pomáhaly v domácnosti, až se jim od rukou kouřilo, hlídaly se navzájem, nedělní šaty si nesměly ušpinit, spát chodily, když rodiče zaveleli – stále ve stejnou dobu, měly přesně naplánovaný den. Za všechno, co nedodržely, následovaly tresty. Jasně že i tyhle děti – naše babičky, dědečkové, mámy a tátové – taky zlobily, jenže tak nějak v rámci možností a lajn, které jim rodiče nakreslili. Přes ně nejel vlak.

Příliš mnoho květin

A pak se ve Spojených státech narodily sešněrovaným stepfordským paničkám a tátům, co si léčili válečná traumata, květinové děti. Generace, která se rozhodla, že bude své děti vychovávat jinak.

Volná výchova měla z Ameriky otevřenou cestu do demokratické západní Evropy, doslova rozkvétala v sedmdesátých a osmdesátých letech. Byla sympatická, příjemná pro obě strany a podporovala ji řada psychologů. Rozvíjela v dětech samostatné myšlení, umění diskutovat, mít názor. Jenže měla své limity. Psycholožka Pavla Koucká krásně shrnula důsledky obou extrémních výchov na serveru Psychologie.

„V první polovině dvacátého století se vychovávalo autoritativně, přísně. A poměrně důsledně, za přestupek se trestalo, děti byly bity nebo klečely na hrachu. Výsledek? Neurotické osobnosti, lidé neschopní vzdorovat autoritě, nacismus,“ píše. O volné výchově naopak míní, že výsledkem maximální svobody byly rozmazlené děti bez hranic, malí tyrani.

Doba kroužková

O obou extrémech ví své čtyřicetiletá Jana.

Měla velmi přísného otce a matku, která mu ve všem podléhala. Svou dceru se proto rozhodla vychovat jinak. Spát chodila, kdy chtěla, slova jako nesmíš, to se nedělá, příliš neznala.

„Před rokem se rozhodla, že přestane chodit na tenis. Prostě ji to přestalo bavit. Stejné to bylo s kroužkem kreslení a francouzštinou. Najednou je jí třináct a už ji nebaví nic. Sedí u mobilu, nudí se,“ vypráví Jana. A zvedat se nebude, rodiče jako autoritu nebere.

Jistě, podobné chování k teenagerům patří. Navíc podle Ireny Beranové je velmi těžké začít nastavovat hranice v pubertě. Pokud rodič po dítěti do té doby nic nechtěl a všechno mu povolil, dítě nechápe, proč by to teď mělo být jinak. Na kroužky a polehávání po posteli u puberťáka ale psycholožka nahlíží shovívavěji: „Doba nutí všechny do velkých výkonů, s kroužky se to někdy přehání. Obecně bych děti do mnoha aktivit nenutila. Lepší je vybrat třeba jednu, která dítě opravdu baví. Ale pak by měl být rodič důsledný a nedopustit, aby bez důvodu kroužek opustilo,“ říká psycholožka. K odpočívání a civění do stopu dodává, že je to pro tenhle věk typické. Děti stejně jako rodiče si ve volném čase prostě rády jen tak vegetí.

Lekce laskavosti

Když rodiče pitvají výchovné problémy, obvykle označí jako viníka dítě. Neposlouchá, odmlouvá, je líné… Podle Kateřiny Králové bývá ale příčina v rodičích. Jejich hlavní chybou bývá, že vlastně ani nevědí, co chtějí z dítěte vychovat.

Vedou ho k tomu, aby bylo úspěšné, cílevědomé, nebo spíš laskavé a pomáhající? Kateřina Králová doporučuje být nevýchovnými rodiči, kteří s dětmi umějí komunikovat, ptát se jich na jejich potřeby, názory a společně vymýšlet řešení. Jenže může to v praxi fungovat? Se sebekrásnější teorií často zamává jedna jediná pitomá věta jako „Uklidím si pokojíček, až budu chtít, já tady žádnej bordel nevidím.“ A takových vytáčecích mouder mají děti v zásobě milion. To se pak z partnera lehce stává policajt, učitel anebo nadšenec, kterému je ale všechno jedno.

Možná je klíčem ke všemu, jak tvrdí psycholožka Jiřina Prekopová, láska.

Jak říká, rodiče jsou prvními lidmi v životě dítěte, kteří mu mohou dát lásku. Především jde o lidskost. Dovolím si dodat, že když všechny poučky a metody selžou, musí nastoupit laskavost a intuice. Ve výchově dětí i v celém životě.

„Ve jménu rozvoje v sebevědomou a svobodnou bytost se dětem dovoluje téměř všechno.“

Jak vychováváte své děti?

Patrik Hartl, režisér a spisovatel

Svého desetiletého syna vychovávám minimálně. Záleží mi jen na tom, aby z něj vyrostl rovný, nezákeřný chlap. Jiné ambice nemám. Vždycky jsem ho vnímal spíš jako mladšího bráchu, nerad lidi komanduju. Je to můj parťák a jsem za to rád. Když mě ale vytočí, umím se rozpálit doběla, i když to třeba není zrovna výchovné. Nikdy bych ho výchovně neuhodil, ale kamarádsky se vzájemně pohlavkujeme často a s chutí. Je mi docela fuk, jestli mě respektuje, podstatné je, že mě má rád.

Lukáš Hejlík, herec

S druhým dítětem je člověk zkušenější. Náš devítiměsíční Vojta vyžaduje stejně pozornosti jako má devítiletá Klárka. Nicméně teď si otcovství užívám mnohem klidněji a moudřeji, než tomu bylo poprvé s dcerou. Propadli jsme tehdy mnoha alternativám, které byly vlastně úplnými novinkami (bezplenkovka, makrobiotická kuchyně, metoda respektovat a být respektován a mnoho mnoho dalších věcí), a kvůli tomu neměli čas si to užít. Dneska razím jedinou ideologii: Nepo* rat se z toho!

Tereza Boehmová, novinářka a spisovatelka

Člověk sám sebe objektivně těžko hodnotí, jsou situace, kdy jsme dost přísní, a jsou zase jiné, kdy jsme naopak spíše benevolentní a chápaví. Snažíme se, aby naše děti měly jasně daná pravidla, co se smí a co ne, a na těch trváme. Pokud není nějaká extrémní situace typu nemoc nebo dovolená, snažíme se dodržet přibližný denní režim, protože nám to vždy fungovalo. Děti vědí, co kdy bude, nejsou unavené, vstávají a chodí spát v jasně danou dobu a den si lépe užijeme všichni – bez nervů. Rozhodně nejsem z těch matek, které by děti nosily s sebou v šátku na večerní koncerty nebo do hospody s tím, že i v hluku se dítě vyspí, když to bude potřebovat. Dětí, které polehávají unavené a uplakané na různých večerních akcích, je mi většinou líto. Když se nad tím zamyslím, asi jsme benevolentně přísní rodiče.

Zdroj: červencová Marianne 2016
Autor: Klára Mandausová

Další novinky ze světa módy





Katalog slev

Katalog slev

Lady karta na Facebooku

Mapa slev v Mobilní bance

App Store - QR code

Mobilní banka pro Váš iPhone.

Google play - QR code

Mobilní banka pro Váš telefon s operačním systémem Android.

Windows Phone - QR code

Mobilní banka pro Váš telefon s operačním systémem Windows Phone 8.