Navždy knedlou

Poslední dobou to vypadá, že všichni běhají maratony a na podložce na jógu snad i spí. Co dělat, pokud jste mezi vysportovanými kamarádkami jediný pravověrný zápecník?

„Čtrnáct dní ve sněhu?“ kroutím nevěřícně hlavou a vyhlédnu z kavárenského okna ven na ulici, kde byl koncem května konečně náznak jarního počasí. Od prosince jsem nevytáhla od ústředního topení paty, hezky v teple u kafíčka je nejlíp. „Jo, prostě máš jen batoh, jídlo, vařič, spacák a stan, ve kterém spíš. A chodíš celé dva týdny v mrazu po horách,“ vykládá mi nadšeně kamarádka Alena a strká mi pod nos fotky v mobilu. Vidím asi patnáct lidí kolem ohně uprostřed lesa, za nimi stany, všude okolo závěje sněhu. Nadšené obličeje nejde přehlédnout. Rychle polknu další hlt vína a přehodím si přes ramena svetřík. Brr!

Potápění? Děkuji, nechci

To je zkrátka Alena. Extremistka. Když jsme se před lety na jednom večírku seznámily, nabídla mi okamžitě výlet na rakouské ferraty, na které měla odjíždět hned následující víkend. „Díky, zabít se můžu i doma, a levněji,“ opáčila jsem okamžitě. Zatímco já posedávám po kavárnách a vylezu nejvýš tak na Sněžku (byla jsem tam ovšem všehovšudy jednou a dolů už jsem raději jela lanovkou), Alena se vrací z lyží z Alp, na nádraží jen ve skříňce přehodí bágly a vyrazí na letiště směr Srí Lanka, kde se hodlá tři týdny potápět. To si nevymýšlím, tenhle husarský kousek jsem jí pomáhala zorganizovat, a to tak, aby mezi přestupy neztratila ani minutu.

Infarktová svatební jízda

To u mě něco podobného nehrozí.

Jak říká moje další kamarádka Adéla, jsem prostě knedla. Sporty mě nebaví, ve fyzické aktivitě jen těžko nalézám potěšení, a dojít párkrát za měsíc na aerobik je asi jediné, k čemu se vybičuju – a to jen proto, abych docela nezesádelnatěla. To, že jsem jako malá milovala letní tábory, přece neznamená, že se budu v dospělosti tísnit týden na horách v pokoji s dalšími pěti upocenými lidmi, se kterými budu sdílet nejen běžeckou stopu, ale i pach triček a ponožek! Adéla to má jinak. Její vášeň pro kolektivní jízdu krajinou ji dovedla až k pořádání špičkových závodů na svatbách různých cyklistických nadšenců. Taková pěkná aktivita pro všechny svatebčany – dopoledne tři hodiny v sedle, a až všichni dorazí, můžou si snoubenci říct ano. Po pravdě, doufám, že mě na podobnou svatbu nikdy nikdo nepozve.

Běhá celá planeta. Kromě mě

Ano, občas se pokusím držet prst na tepu doby a vyrazím třeba ráno před prací s kolegyněmi běhat. „Hezky pomalu, hlavně to napoprvé nepřepálit a strečink, strečink je základ,“ nastudovala jsem si na internetu, který se hemží tolika manuály k běhání, jako by snad tomuto nudnému pohybu propadla celá planeta. Kromě mě teda. Bohužel druhý den ráno se probudím rozlámaná natolik, že jen zvednout se z postele je prakticky nemožné. Po bytě pajdám, obout se je nadlidský úkol, a než dojdu do práce, cítím se, jako by mi po stehnech v noci jezdil parní válec. A tak z nástěnky demonstrativně trhám běhací rozvrh, který jsem vytvořila, na cáry. „Se mnou, milé dámy,“ zasyčím, „už příště nepočítejte.“ „Prostě jsi to jen napoprvé přehnala,“ ujišťuje mě kolegyně Klára. A hned mě přesvědčuje, abych raději provozovala další aktivitu, která teď frčí, silový trénink za pomocí kettlebelu. Pozvu si ji k sobě domů, uvařím kávu, rozložím karimatku a se sušenkami na talířku sleduju, jak se ohání podivuhodnou těžkou koulí s madlem. Váží šestnáct kilo a Klára s ní pohazuje jakoby nic.

Zastavím ji ve chvíli, kdy těžké závaží dopadne na mou novou plovoucí podlahu. „Tak to by stačilo,“ raději jí ukazuju pohled z Chorvatska, kam na tři únorové týdny odjela naše společná kamarádka Iva. Jezdila tam v osmi (!) stupních na jachtě. Opět uvažuju nad tím, proč má vůbec někdo potřebu jezdit v zimě na místa, kde musí snášet houpání, občasnou ledovou sprchu a chladný vítr, když může být úplně klidně doma, v Praze, v kavárně nebo v divadle.

Neviděli jste endorfiny?

Na sport jsem ale nerezignovala. Jen zatím marně hledám takový, který by mě aspoň trochu bavil.

Marně čekám na ty endorfiny, které se údajně začnou vyplavovat – mně se vyplavuje akorát tak vztek a nechuť. Ale nenudím se. Koukat na návštěvách na všechny ty alpské kostelíčky, které mí známí při těch svých túrách vyfotí, nechají si je zarámovat a pověsí na zeď, je pro mě ažaž. Nemluvě o námaze při prohlížení všech několika stovek fotografií, které jsem nucena z těchto báječných výšlapů zhlédnout. Pak vždycky pěkně přijdu domů, sednu si na gauč a kochám se krásnými olejomalbami, do kterých jsem investovala místo činek, permanentek do fitka nebo letenek do Nepálu. Zřejmě budu opravdu navždy knedla.

Zdroj: červencová Marianne 2016
Autor: Kateřina Blejchařová

Další novinky ze světa módy





Katalog slev

Katalog slev

Lady karta na Facebooku

Mapa slev v Mobilní bance

App Store - QR code

Mobilní banka pro Váš iPhone.

Google play - QR code

Mobilní banka pro Váš telefon s operačním systémem Android.

Windows Phone - QR code

Mobilní banka pro Váš telefon s operačním systémem Windows Phone 8.