Kam kráčíš, češtino?

Dřív jsme si věci rozmýšleli, teď je namýšlíme. Na kole nejezdíme pomalu, ale na pohodu, místo čau voláme čus a nebýváme v klidu, ale v oukeji. Mluvíme hrozně. Vymýšlíme slova, která tahají za uši, a intonujeme jako puberťáci. Podobně to ale bylo s češtinou vždycky. A často ji to dokonce obohatilo.

Když někdo nějaký novotvar typu namýšlet vymyslí a používá, může to být docela originální. Jenže i ostatní chtějí být zajímaví. A tak už nenamýšlí a na pohodu nejezdí jen autor, ale všichni okolo.

Vlastně je to občas i trochu trapné, ale některá podobná slova skutečně mají našlápnuto stát se trvalou součástí slovníků a po čase si nikdo nevzpomene, že se do nich vloudila jen díky tomu, že byla módní.

Krásné příklady uvádí v knize Jazykové jednohubky Jan Táborský. Například taková štramanda, kterou dnes už používají spíš naše babičky a dědové, pochází z původně německého stramm, přímá, rázná, švarná. To je ale kabrňák, řekneme o schopném muži, aniž bychom tušili, že kabrnál je velký kapr, co žije u výpusti rybníka. A někomu dobře posloužil jako pěkné přirovnání. Slovo dálnice zase vzniklo díky úředníku Karlu Chmelovi v roce 1938, a že nebudeme odpoledne vysávat, ale luxovat, způsobil výrobce vysavačů Elektrolux. Jeho šikovní podomní prodejci se postarali o to, aby si nové slovo oblíbilo co nejvíc hospodyněk.

„Nejvíc se necháváme ovlivnit v období puberty. Když dnes youtuber dostává výtlem, stane se tahle věta součástí slovníku jedné generace.“

A slovo raut, o kterém si možná můžeme myslet, že ho přinesla až nová doba, se objevuje už v Puškinově Evženu Oněginovi. Protože se ale tehdy moc nepoužívalo, autor ho na konci raději vysvětlil jako večerní společnost bez tance. „Někteří lidé si s jazykem rádi hrají, vymýšlejí si nová slova, pro jiné je jazyk spíše jen nástrojem k dorozumění, k předávání informací a je jim celkem lhostejné, jaký jejich jazykový projev je,“ vysvětluje původ nových slov a jejich rozšíření Lucie Jílková z Ústavu pro jazyk český. Vždy jde o to, jak moc se necháme novými výrazy okouzlit. Zvlášť děti a adolescenti bývají chytlaví a mluví třeba jako youtubeři. „Říká-li oblíbený youtuber v každé druhé větě, dejme tomu, dostal jsem fakt výtlem (aneb začal jsem se smát), je možné, že se taková věta stane součástí slovníku jeho obdivovatelů,“ dodává Lucie Jílková.

Vůči opakování a přebírání slov ale nejsou imunní ani dospělí.

Můj bývalý šéf třeba vyžadoval, aby v každém článku byla pointa a šťáva. Brzy se obě slova stala stálou součástí slovníku celého kolektivu (někteří si z nich dělali spíš legraci), ale nikoho ani nenapadlo, že když už pointa, tak spíš ve tvaru poenta, protože ten odpovídá francouzštině, odkud slovo pochází.

Nemluvíme, zpíváme

„Jela jsem ráno do práce tramvají a čekala jsem dvacet minut na zastávce?“ Zdá se vám na téhle větě něco divného? Nejspíš ten otazník na konci. Kolegyně chtěla říct, že se zdržela, protože nejela tramvaj. Ale proč nám to oznámila, jako by nevěděla, jestli tam opravdu stála? Přece proto, že je módní věty oznamovací vydávat prostřednictvím intonace za věty tázací. Připadají nám zajímavější, víc lidí si jich všimne. Proč to děláme, ví bůh, a asi i ten, kdo s tím přišel jako první. Jenže ho neznáme, a proto se nemůžeme zeptat, žádná odborná studie, která by tento fenomén zkoumala, zatím neexistuje.

Že takhle dnes zpívají mladí, starší, muži, ženy, studenti i těžce nebo lehce pracující, je slyšet všude okolo. „Na jedné jazykovědné konferenci vystoupila jistá mladá kolegyně a ve svém čtvrthodinovém referátu snad ani jednou neklesla hlasem. Na některých posluchačích bylo patrné rozladění – čekali na klesnutí hlasem, znamení, že v proudu řeči jsou nějaké významově uzavřené celky,“ vzpomíná Lucie Jílková.

Mou kamarádku Evu, učitelku a milovnici kultivované mluvy, zase velmi rozčilují reklamní hlášení v supermarketech. „Neklesají hlasem, je to jako na pouti.

,Vážení zákazníciii, dnes vám nabízímee všechnooo za dvaceet‘ Šílené,“ stěžuje si Eva.

Tak jako existují trendy v módě nebo líčení, jsou i trendy v mluvení a otázka na konci oznamovacích vět nebo určitá slova, která teď frčí, nejsou zdaleka průkopníky. Klídek, říkal Roman Skamene ve filmu Bony a klid před třiceti lety a pak byl v klídku každý druhý. Devadesátá léta zase odstartovala éru amatérsky počeštěných anglických slov, zčekujeme to, brífneme, máme malý badžet a spol.

A můžeme se pustit ještě dál do historie, i doba zmiňovaného Puškina měla svoji řečovou módu – používání francouzských slov. Bylo výsadou bohatých lidí, prokládat ruštinu slovy madame, monsieur nebo mon ange (můj andílku) patřilo k privilegované vrstvě. Když už se k ní nemohl člověk přiblížit majetkem, tak alespoň řečmi.

Spad a posilka

Nikdo nás samozřejmě nenutí mluvit doma a mezi kamarády nebo kolegy spisovně (spisovná čeština patří spíš do slovníků, učebnic, knih obecně, do televize, rozhlasu a na veřejná vystoupení). Jen bychom možná mohli mluvit hezky. Jenže jak tohohle ideálu dosáhnout?

Stejně jako jinde i v mluvení chybějí vzory. Anebo nechybějí, ale musíte pátrat a chtít je najít.

Pusťte si někdy třeba pohádku namluvenou Karlem Högerem, Antonií Hegerlíkovou nebo si poslechněte kázání Tomáše Halíka či projev Václava Havla. Díky jejich dokonalé češtině se vám udělá hezky na duši. Jenže v médiích to někdy vypadá, jako by promlouvaly spíše hlasy automatického google překladače.

Perla vypadla nedávno třeba z úst jedné poslankyně v rozhovoru pro Radiožurnál. Hovořila o desítkách neřešených situací zápachu. Co tím myslela? Nejspíš jednoduše zápach (nebo dokonce expresivnější smrad), se kterým nikdo nic nedělá.

Podobně kostrbatou mluvou jsou notoricky známí i zástupci policie, hasičů nebo státních úřadů. Možná jste si všimli, že auta nebourají, ale dochází k nehodám, nehoří, ale dochází k hoření, zloděj se nevyslýchá, ale pachatel trestného činu byl vytěžen. Jedny místní noviny, které jsem si před lety koupila na zimní lyžařské dovolené, dokonce jako hlavní titulek neváhaly použít větu z podobné svodky událostí. Tehdy přes noc hodně nasněžilo, na titulní straně se proto objevilo velkým písmem „Nastal nečekaný spad sněhu“. Úředničina pronikla a vyrobila grotesku i z informační tabule u hotelového jezírka v areálu Kraví hora na Moravě. Všiml si jí lingvista Jan Táborský: „Žádáme přítomné, aby nevhazovali do jezírka žádné předměty a krmivo!!! V jezírku se vyskytují živočichové uvedení na informační tabuli a ti mohou být vhozením cizorodého předmětu rušeni, popřípadě poškozováni a nabídnutá krmiva nejsou schopni využít. Přítomnost cizorodých předmětů, tekutin a krmiva je neestetická a kazí vodu. Děkuje odbor životního prostředí.“ Krásná vyhláška. Však se podle lingvisty, překladatele a literárního vědce Pavla Eisnera „skutečná národní jazyková kultura měří podle toho, jak vypadají vyhlášky o kontumaci psů“.

Anebo druhý extrém – než úřední ufonštinu, to raději rozvernou lidovou mluvu: nejmenovaný ministr na sebe v televizi prozradil, že rád chodí do posilky – slovo z rodiny webových mimibazarovských evergreenů: snažilka, těhulka, ovulka a spol. Může si ale ministr veřejně dovolit slang virtuální skupiny matek, co se nudí na mateřské? A může jiný mluvit, jako když se drbete pravou rukou přes hlavu v podpaží? Jistě že může. Kultura řeči ale dostává docela na zadek. V obou případech stejně.

Díky, blbosti!

Chyby ale dělají i profesionálové, kteří by měli jít příkladem, například moderátoři a novináři. Určitě není příliš citlivé oslovit člověka, kterému dejme tomu odnesla voda střechu nad hlavou, slovy: Pane Novák, a jak se ta povodeň vlastně seběhla? Pane Nováku je zdvořilejší.

A další zlozvyky? Díky válce zemřely tisíce lidí. Nezemřely díky válce, ale kvůli válce. Za smrt ani jiná neštěstí neděkujeme. Některé odposlouchané jazykové omyly dokážou být i velmi úsměvné.

Jako když se dva starší muži bavili o politicích: „Co ty politici furt chtěj, dyť jsou u lisu.“ Nikoli, u lizu, pánové. Jinak by to nebyli politici, ale pracovníci v lisovně.

Anebo naopak politiky hojně používané na to nereflektuji, si známá mé kamarádky přeměnila v na to nereflexuji. Stejně jako kompatibilní není kompaktabilní a Alzheimer ajshamr… Čeština je rozmanitá, bohatá, květnatá… přívlastků by se našla spousta. Ale hlavně živá. Jak říkávala Světla Čmejrková z Ústavu pro jazyk český, kolik češtin znáš, tolikrát jsi člověkem.

Zdroj: srpnová Marianne 2016
Autor: Klára Mandausová

Další novinky ze světa módy





Katalog slev

Katalog slev

Lady karta na Facebooku

Mapa slev v Mobilní bance

App Store - QR code

Mobilní banka pro Váš iPhone.

Google play - QR code

Mobilní banka pro Váš telefon s operačním systémem Android.

Windows Phone - QR code

Mobilní banka pro Váš telefon s operačním systémem Windows Phone 8.