Bonbonky, čokoládičky, dolíčky…

Běh a ležení jsou prý člověku nejpřirozenější, pračlověk totiž většinou před/za někým utíkal anebo odpočíval. A tak jsem po jedné zvlášť nepříjemné chvilce u zrcadla začala běhat i já.

Vzpomínám si, jak moje maminka běhala se sousedkou a stehna při tom vždycky měly zabalené v igeliťácích, prý aby se jim zmenšila. Má maminka byla volejbalistka a má stehna, jaká já nikdy neměla. Já běhám proto, že se aspoň snažím taková mít. Ať běháme pro jedno, nebo pro druhé, myslím, že nás běžce spojuje jedna společná věc - běháme rádi. Protože v opačném případě nikdy nikam nedoběhneme.

Přitom běhání ve škole byla muka. V první třídě jsme ještě všichni poskakovali jako kůzlata, jakmile ale vzala učitelka do ruky stopky, přiblížila se katastrofa. Školní hřiště těsně sousedilo s prasečími jatky (hrůza!), zvuk píšťalky přebíjelo zoufalé kvičení a vzduch namíchaný s vepřovým odérem se nedal dýchat. Spolužák Jarda se jednou při zvolání pedagoga ‚tři sta metrů proti větru‘, chudák, pozvracel.

Možná proto jsem se přihlásila do dobrovolného kroužku s nicneříkajícím názvem sportovní hry, běhali jsme totiž v přírodě, kde voněl les. Odhlásila jsem se ve chvíli, kdy jsem postoupila do okresního kola soutěže O partyzánský samopal a byla donucena běžet ve třiceti stupních ve stínu v plynové masce. Už jsem se pak Jardovi nikdy neposmívala. Na gymnáziu jsem nenáviděla patnáctistovku. Nesmyslná trať. Mé postpubertální já nechápalo, proč by mělo běžet tak daleko, a navrch tak rychle. Na vysoké jsem se proto zapsala v rámci tělesné výchovy na moderní gymnastiku. Tam se jen popobíhalo, máchalo klackem s dlouhou mašlí, maximálně vlnilo obručí. Běhu jsem vystavila stopku. Postavu jsem neměla nejhorší, takže motivace začít běhat nula. I těhotenství jsem zvládla, měsíc po porodu jsem nosila stejné džíny jako netěhotná. Nechala jsem se ukolébat.

A ouha, kašičky, přesnídávečky, bonbonky, čokoládičky a dolíčky. Spousta dolíčků na mých stehnech.

No fuj. Vypotácela jsem se před dům, doběhla dvě stě metrů po polní cestě na kraj našeho satelitu a tam upadla. Srdce se přestěhovalo do krku, dech byl tak rychlý, že zřejmě taky někam utekl, vycházelo ze mě jen pískání. Nohy ztuhly. Do háje, dvě stě metrů, a tohle? Jak moje běhání začalo, tak i skončilo. Mám zapotřebí dělat ze sebe po třicítce zpocenýho idiota? Jistěže ne!

Nakonec jsem to ale přece jen nezabalila a dnes běhám pravidelně, tři nebo pět kilometrů, podle nálady. Mám svá dvě kolečka a běh si ordinuju někdy i každý den za odměnu. Baví mě, jak trochu bolí nohy a pak přestanou, jak jsou stromy jednou zelené a pak bez listí, jak je teplo a pak zima a sníh… Co že se to se mnou stalo? Jak jsem utekla své nenávisti vůči rytmickému zvedání kolen a máchání rukama?

Inu, láska. Nejen k muži, kterého nechci nutit dívat se na roztékající se nohy, ale i k sobě samé. Chci si i dál dopřávat bonbonky a čokoládičky. Ale bez dolíčků.

Zdroj: květnová Marianne 2016
Autor: Klára Mandausová

Další novinky ze světa módy





Katalog slev

Katalog slev

Lady karta na Facebooku

Mapa slev v Mobilní bance

App Store - QR code

Mobilní banka pro Váš iPhone.

Google play - QR code

Mobilní banka pro Váš telefon s operačním systémem Android.

Windows Phone - QR code

Mobilní banka pro Váš telefon s operačním systémem Windows Phone 8.